ČLÁNKY NA WEBU MAXXWIN NUTRITION

3.část

Ve 3. části mého příběhu se konečně budeme věnovat tomu, co Vás bude určitě zajímat nejvíce a to, jak jsem začínal ve fitku a jak jsem začal dělat kulturistiku vozíčkářů.
Už před úrazem jsem nějaký ten pátek cvičil pravidelně, ale také pravidelně chodil na párty. Po úraze to bylo jinak, cvičení mě doslova pohltilo a chtěl jsem se neustále zlepšovat.
Začátky byly samozřejmě obtížné, nevěděl jsem co a jak cvičit. Všechno jsem se musel učit znova. Někdy to bylo nepříjemné, například když jsem letěl na hubu. :D Zvedl jsem se a cvičil dál, dokud to nešlo.
Jednoho dne mě náhodou kontaktoval jeden kluk, že by se mnou chtěl jeden kontroverzní kulturista z Plzně udělat video. Řekl jsem si proč ne, a tak jsme s kamarádem vyrazili. To byl ten okamžik, kdy mi kluci začali nutit myšlenku závodní kulturistiky vozíčkářů. Dlouho jsem o tom přemýšlel, až jsem se rozhodl, že do toho půjdu.
V té době jsem sháněl i zaměstnaní, ale najít něco jako vozíčkář, je skoro nereálné.

S přípravou na jarní sezónu na MČR jsem si začal plnit sny, jak už v podobě samotných závodu, tak kurzem Instruktora fitness od Fitness Institutu, který jsem úspěšně dokončil.

Kurz Instruktora fitness mi hrozně pomohl i v přípravě na závody. Vím, které svaly chci cvičit, tak si cviky vymyslím nebo upravím tak, abych je mohl jet i na vozíku. Takové cvičení hlavou. Není to tak, že zvedám nějakou váhu a ani nevím proč! :D
Příprava na závody nebyla jednoduchá, ke všemu na 0 sacharidů v dietě se zvládat učit na závěrečky instruktora fitness bylo peklo. Samotné závody byly skvělé, byl jsem nadšený. Prvotní nervozita hned opadla a na podiu už jsem si to užíval.

Před MČR jsem požádal Lukáše Topinku z Jihlavy ohledně pomoci při pózování a on říká „Hele, co Mistrovství Evropy? Nechceš to zkusit?“, myslel jsem si jestli se nezbláznil, protože jsem to vůbec nemel v plánu.
Následně na to jsem napsal na SKFČR, abych se zeptal, jak to vůbec funguje atd.. Bylo to úplně jednoduchý, poslal jsem fotky a kvalifikoval se na ME. Moc dlouho jsem se nerozmýšlel a letěl jsem začátkem května na ME do Santa Susanna ve Španělsku.

Tím moje jarní sezóna skončila a následoval odpočinek.
Poté jsem dostal nabídku od Maxxwin Nutrition na sponzoring, za kterou jsem nesmírně vděčný a v přípravě mi velmi pomáhají.
V součastné době jsem v objemové přípravě na jarní sezonu. Znovu na MČR a ME, bohužel více závodů v kulturistice vozíčkářů není. Svoji přípravu konzultuji s profíkem na vozíku Danem Minsterem, který si ve volném čase tahá náklaďáky. :D

Do budoucna se chci dále věnovat kulturistice vozíčkářů, trénování klientů a co bude dál?..Nevím .. Věci dopředu neplánuju a z vlastní zkušenosti vím, že všechno může být během pár vteřin úplně jinak.
Děkuji za přečtení a věřte, že když se chce, všechno jde. Musíš to mít jen dobře nastavené v hlavě a jít si za svým ať to stojí, co to stojí!
Takže neseďte doma na prdeli a dělejte to, co vás baví a naplňuje. Neztrácejte čas něčím, co vás nenaplňuje.
Seďte třeba na prdeli ve fitku jako já. :D

Petr Klíma

2. část

V půlce prosince mě převezli znovu do Jihlavy na rehabilitační oddělení, kde jsem se učil sedět, zvedat z postele, přesouvat na záchod, sprchovat apod. Abych mohl trávit Vánoce doma s rodinou. Pro normálního člověka jsou to úplně běžné každodenní činnosti, pro mě byly obtížné a bez cizí pomoci jsem je sám nezvládal.
Nikdy mě ani na vteřinu nenapadlo, že bych to vzdal nebo že bych přestal cvičit. Už v nemocnici v Brně jsem měl krásnou fialovou kilovou jednoruční činku se kterou jsem začínal cvičit. :)
V nemocnici v Brně mě i navštívila Andrea Brzobohatá a Petr Částka, zakladatelé organizace No Foot No Stress No Problem, která pomáhá lidem po amputaci k návratu do normálního života. Oba mají oboustrannou amputaci a jejich návštěva mě ještě víc nakopla, to nevzdat! :D
V roce 2014 následovala jedna z mnoha operací pravé ruky v Brně. Z pánve mi přemístili část kosti na místo tříštivé zlomeniny. Operace dopadla dobře, hybnost ruky sice není 100%, ale funguje a dají se zvedat i nějaké váhy.
Následovala další rehabilitace v rehabilitačním centru Malvazinky v Praze, kde jsem se setkal s jinými lidmi po amputaci a hlavně s Hankou Kohoutovou, která se zabývá školou chůze pro „amputáře“.
I já jsem zkoušel chodit na protézách, ale vzhledem ke zranění zad a infekci mi chybí svaly, které ovládají zanožení pravé nohy a moc dobře to nešlo. Nic mi to neulehčilo, tak jsem se začal věnovat posilování a protézy přestal používat.
Na fotkách to vypadá jednoduše, a že to šlo s úsměvem, ale zdání klame. Představte si, že na chůzi na protézách potřebujete několikanásobně více energie než zdravý člověk. A ta mi chyběla.
Na protézách jsem stál přesně na den rok od úrazu (1. a 2. fotka)

Jet mezi normální lidi na vozíku bez nohou bylo ze začátku těžké, ale velmi zvláštní. Dívají se, protože je to něco neobvyklého. Připadal sem si jako blázen. :D Postupem času jsem si zvykl a že se na mě dnes někdo dívá, jako na mimozemšťana, nevnímám. :D
Na co se můžete těšit ve 3. části? Na moje začátky ve fitku, jak jsem se dostal ke kulturistice a co mám dále v plánu.

Úvod
Jmenuji se Petr Klíma, je mi 24 let, v součastné době se věnuji kulturistice vozíčkářů a působím jako osobní trenér v Jihlavě a ve Velkém Meziříčí na Vysočině.
Jak jsem se dostal ke kulturistice vozíčkářů a co tomu předcházelo? To se Vám čtenářům pokusím stručně popsat v následujícím článku, který bude mít 3 části.

1.část
Byl jsem úplně normální kluk z vesnice, který měl rád motorky a sport. Po vyučení jsem se přihlásil na nástavbové studium, které jsem přerušil a začal pracovat jako automechanik v jedné Jihlavské firmě. Po roce jsem se rozhodl znovu přihlásit na nástavbové studium dálkově, na které mě úspěšně přijali, ale kvůli následujícím okolnostem jsem nemohl studovat.
Pátek 16. 8. 2013 byl pro mě jako každý jiný den. Přijel sem domů z práce, sedl na motorku a jeli jsme se s kamarády projet. Po projížďce s kamarády sem vyrazil ještě sám. Den předtím sem projížděl stejnou cestu.

Kousek za Kamenicí na Vysočině cestou domů sem měl vážnou nehodu. V levotočivé zatáčce sem narazil do stromu.
Z nehody si nepamatuju nic. Co jsem se poté dozvěděl, tak cestou jela zdravotní sestra, která mi poskytla první pomoc a okamžitě zavolala záchrannou službu a tím mi zachránila život. Byl jsem vrtulníkem transportován do Fakultní nemocnice v Brně
Po deseti dnech v umělém spánku mě doktoři probudili a hned jsem věděl, že je všechno spatně. Ale pod vlivem léků jsem si to pořádně ani neuvědomoval. První věta, kterou jsem řekl, směřovala bráchovi „Ty vole, ještě že si nejel se mnou!“